Typy specifických skupin a osvědčené způsoby pro jejich zapojení

Veřejnost není homogenním celkem, občas se tento termín používá v plurálu – tedy „veřejnosti“. Pro zjednodušení lze uvažovat o dvou základních členěních, jejichž prostřednictvím můžeme na obyvatele měst pohlížet:

• podle demografických a sociálních charakteristik nebo fáze životního cyklu (podle věku, dosaženého vzdělání, ekonomické aktivity, přítomnosti dětí v domácnosti apod.);
• podle míry angažovanosti obyvatel v tématu udržitelné mobility a obeznámenosti s ním:
  • odborná veřejnost – tj. lidé, kteří se s tématy dopravy a mobility setkávají při své pracovní činnosti;
  • angažovaná veřejnost – k popsaným tématům mají blízko díky svým zájmům, životnímu stylu, členství v organizacích či spolcích (např. aktivní cyklisté, členové ekologických organizací);
  • laická veřejnost bez širšího zájmu/znalosti o dané téma.

Do participačních aktivit by mělo být zahrnuto co nejširší spektrum demografických a sociálních skupin. Různé skupiny populace ovšem využívají jednotlivé způsoby komunikace s různou intenzitou a jednotlivé podoby participačních aktivit pro ně mají různou atraktivitu. K oslovení mladších lidí je vhodné využít příspěvky nebo videa na sociálních sítích, seniorskou populaci lze snáze oslovit radničním zpravodajem nebo letáky ve schránkách a v domovních vchodech. Obdobně je tomu u volby formátu participačních akcí. Zapojení se do aktivit ve virtuálním prostoru lze očekávat spíše od mladší a vzdělanější populace, účast na standardních veřejných projednáváních osloví spíše střední a starší generaci.

Odborné veřejnosti nebo lidem se vztahem k tématům dopravy a udržitelné mobility mohou být adresovány odbornější a komplexnější informace než laické veřejnosti, která naopak vyžaduje informace podané srozumitelně a v podobě, která vzbuzuje pocit jejich osobní relevance (témata se jich a jejich běžného života nějakým způsobem týkají).

Při organizaci participačních aktivit je nutno myslet na to, že jednotlivé skupiny populace se liší nejenom senzitivitou vůči různým způsobům komunikace, ale i mírou ochoty a připravenosti k zapojení. U lidí s nižším stupněm vzděláním nebo s menší mírou sociálních dovedností je účast na participaci méně pravděpodobná a jejich zájmy proto nebudou tak výrazně zastoupeny. Organizátoři akcí s účastí veřejnosti by proto měli být připraveni tyto slabší zástupce veřejnosti různými vhodnými způsoby podpořit. Vhodným nastavením participačních aktivit a technik můžeme v participačním procesu předcházet také neaktivní formě participaci, například u aktivit, které propojují odbornou veřejnost se širokou veřejností. Správným poměrem a možností vyjádření svého názoru či podnětu snížíme riziko míry nedostatečného zapojení jednotlivých účastníků.